Středa, Zaragoza, Arrebato

 

Jsem tyvole tak unavenej, že ani nejsem nadrženej.

Dům Miguelový matky-umělkyně byl fakt zvláštní: je to statek, kterej si předělali na keramickou dílnu, a je to fakt obří. Podivný zákoutí, všude stovky předmětů (obvykle keramickejch), sem tam něco posypaný okvětníma plátkama, altánek s bazénem, spousta skrytejch detailů… vypravili jsme se docela rychle a šli jsme s Miguelem na snídani do centra čtvrti/vesnice, která se jmenuje Altet. Ještě je vlastně důležitý, že ten dům, kde jsme spali, je hned vedle letiště – takže o budíček bylo postaráno spolehlivě.

Snídali jsme v takovým tom klasickým španělským baru, kde měli všude fotky místního rodáka, kterej to dotáhnul až do španělský reprezentace v chůzi, a pak taky podivnou fotku fotbalovýho rozhodčího, jak stojí trochu rozpačitě u čáry, spojenou s nabídkou práce: „Hledá se rozhodčí, kterej bude přesně takovej, jako tenhle buzík.“ Samosebou jsme to hned nabízeli Vítkovi. Snědli a vypili jsme, co se dalo, a vyrazili na cestu – zase to otáčíme směrem na sever. A taky opouštíme všechny ty Katalánce, Valencijce a míříme do vlastně jediný zastávky v opravdovým Španělsku, do aragonský Zaragozy. Pak totiž pojedeme do Baskicka, což je zase úplně jiná záležitost.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Cestou jsme zastavili – už v Aragonu – ve španělským motorestu, jestli se teda tohle slovo dá použít. Bylo to fakt zajímavý místo: krajina jako ze spaghetti westernu, takový to falešný Mexiko, nikde vůbec nic, jen bar s pár dědkama, a vedle něj stojí pásovej traktor. Okamžitě vypukla improvizovaná foto session, kapelní fotky na traktoru? Ruku na srdce, kdo z nás to má.

Do Arrebata jsme přijeli jako první, tak nás potěšilo, jak se umíme hecnout. Za chvíli přijelo auto a vyskočili z něj Picore, bylo super je zase vidět. Zaragoza byla rušná, probíhá tu svátek místní panenky Marie a španělskýho národního vědomí (jak by řekli kluci z Arrebata, una mierda nacionalista), tak je všude spousta lidí a chlastá se dlouho do noci. Tím pádem můžeme hrát do jedenácti a můžou hrát i místní hrdinové Picore – což je dobře. Dani je prostě Dani, Libi vypadá jako Turbojugend bez džísky, ostříhanej Cristian se culil jako měsíček a Pablo je nemluvnej jako vždycky.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Arrebato je úplně super klub: začal jako centrum politickýho aktivismu (trockisti), pak se to posunulo směrem k aktivismu a muzice a kluci z Picore tomu už delší dobu šéfujou. Před časem jim to policie zavřela a trvalo dva roky, než se to povedlo znovu zprovoznit. Prej všechny kapely to stálo hodně benefitů, protože museli platit nájem, i když bylo zavřeno. Je to malý, ale hezky uspořádaný, nejnápadnější je ta červená zeď venku, pódium je hned za ní. Jediný místo svýho druhu v Zaragoze: jako heslo na svoje akce používaj docela hezkou větu „umělců je zbytečně moc, co chybí, je osobnost“.

Picore začali svojí půlhodinkou a pořád to má velkou sílu: je to vlastně hrozně složitý a komplikovaný, kytara se pohybuje na samý hranici, ale jako celek to funguje velmi hypnoticky a repetitivně, do toho ještě ty Daniho pološeptaný a polorecitovaný deklamace. Arrebato se celkem slušně zaplnilo, pořád stejnej model: když se hraje, tak jdou všichni dovnitř poslouchat a bavit se, když ne, postávaj na ulici s pivem a povídaj si. Bylo jasný, že tohle bude hodně dobrej koncert, a taky byl. Druhý jsme hráli dneska my, Arrebato nás přijalo velmi vstřícně. Když pak přišel čas na moji denní dávku Over The Knee, nezbylo než konstatovat, že ty magoři to zase totálně zabili. Lidi nadšený, úplně, úplně hodně moc. Dokonce jsme prodali první plakát OTK na tomhle turné – ze zdi nějakýho pokojíčku v Zaragoze tak bude koukat Jarek Nohavic.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jedna věc je na španělskejch koncertech velezajímavá: neznáme důvod, ale v publiku všude převažujou holky a ženy. Nejsme na to zvyklí v tý jejich srdečný podobě, a tak když jsem si šel po koncertě převlíknout do backstage neuvěřitelně smrdutý a propocený triko, tak mě přede dveřma zatkly tři místní krásky (čekaly tam ve frontě na hajzl) a jen chtěly říct, že se jim to líbilo, k čemuž tady patří obejmutí a polibky. Nedbaly ani ukrutně mokrýho trika. Bugrr by měl radost, lidi se tady nebojej fyzickýho kontaktu. Ale není v tom nic vilnýho nebo chlípnýho (asi), prostě jen zvyk (hezkej zvyk). Pochopitelně se nám všem tohle tady dost líbí.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Po koncertě jsme se přesunuli do pověstnýho Hotelu Picore, neboli Libiho šest plus jedna v jedenáctým patře domu nedaleko centra Zaragozy. Tohle jméno pro označení místa, kde obvykle spěj kapely z Arrebata, vymyslela prosím před lety Deverova chyba. Jejich legendární schopnosti v oblasti večírků dodnes nejsou v Zaragoze zapomenutý, Libi se slzou v oku vzpomínal, jak mu Tomske a spol. vypili doma ÚPLNĚ VŠECHNO, včetně lahví v bezpečnostním způsobem uzamčeným baru. Zkoušeli jsme dokonce Tomskemu zavolat (sorry, Tomske!), ale naštěstí jsme se nedovolali. Libi se mě trochu s obavou ptal, jestli jsme taky takový jako Deverovka… podle pravdy jsem mu odpověděl, že jako Deverovka není nikdo na světě.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s