Neděle, Praha, 007

 

Teď se všichni vezmeme za ruce a budeme rozjímat.

Jsme doma. Vyrazili jsme z Rennes hned po koncertě, Xavier s Gillesem vypadali, že se z toho chodníku, kde jsme se rozoučili, nepohnou, dokud v tý lahvi něco bude (což se pak potvrdilo). Cesta byla dlouhá, ale v pohodě jsme to zvládli. Jakmile jsme překročili v Rozvadově hranice, naladil Yoz husitskou bohoslužbu v rádiu Vltava, padaly tam slova jako „kalich“ a tak, a když vyzvali k rozjímání, tak jsme všichni tiše seděli a říkali si, jak to byl super tejden a jak to všechno dobře klaplo. Večer jsme byli naprosto vykořeněný, zombies, mrtvoly, ale část posádky vanu se ještě sešla na Sedmičce, kde se zbylí kluci ze Silver Rocket postarali jako králové o koncert Canadian Rifle, Palahniuk a Total Heels. Přesně takhle má končit turné: jít na chvíli ven, dát si něco u baru a bejt rádi, že zase budeme žít jako normální lidský bytosti.

Ve příspěvcích dole jsou zmíněný jména lidí, bez kterejch by tohle turné nemohlo existovat, a všem patřej naše obrovský díky! Gracias totales! Moltes gràcies! Eskerrik asko! Vielen dank! Merci beaucoup! Děkujeme!

Reklamy

Sobota, Rennes, Bar L’Hic

 

Co budeme dělat? Zavoláme Tomskemu.

Noc byla malinko syrovější, jsme trochu zmlsaný bydlením na tomhle turné a tady se to blížilo spíš spaní na Vrahu, ale furt luxus, dostatek matrací, Lyssa skutečně přespala v tý místnosti s lezeckou stěnou plnou dráždivých výstupků, Klempa v noci spadnul z nějakýho podivnýho žebříku, při pokusu o dobytí spacího patra. Ráno nám ukázalo, kde to vlastně jsme. Zatímco v kuchyni probíhal brainstorming, jak uvařit snidani z toho, co nám tam nechali (olivovej olej, cukr a oregáno), OTK mezitím objevili skladiště plný chůd. Včerejší nález monokol a noční pád z komickýho žebříku najednou zazářil v jasnym světle. Yoz zesinal, a prohlásil, že jsme v ilegánim sídle baskickejch klaunů a musíme rychle pryč. Já ale dodávám: moc hodnejch klaunů, i když kvůli obtížný komunikaci z nich místy šel strach.

Musíme jet, Rennes je daleko.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Cesta uplynula celkem rychle, je tak snadný si zvyknout na život v dodávce, je to takovej pevnej bod, náš domov na tyhle dny. Asi jsem už psal, že jsme hned druhej den nakoupili ve Francii zásobu sýrů, včera jsme zjistili, že ještě nějaký máme a že možná přece jen hlavní zdroj zápachu v autě nemusíme bejt my a naše propocený trika.

Přijeli jsme na čas, Bar Hic je úplně v centru města, vedle rybí tržnice (všimnul jsem si, že Ondřej, když se s lidma baví anglicky, nevědomky přebírá jejich přízvuk, je to fakt empatickej kluk: na místě se hned ptal někoho z místních, a to s dokonale šišlavým francouzským přízvukem: Is this a fiš márkit? We need some fiš to the van). Vypadalo to tady moc hezky, francouzsky, všichni lidi venku v barech, ženy maj ten pověstnej francouzskej šmrnc, hodně jiný než Španělsko a jiná planeta než Baskicko. Hned jsme viděli Gillese, zpěváka Mollerů, vypadá ještě víc jako Francouz než dřív, a Freda, Xavier a jeho vejčitá hlava dorazili za chvilku, setkání se starejma kámošema jsou vždycky tak fajn. Regis a Tomas bohužel nemohli přijít… ale určitě je někdy zase uvidíme v Praze.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

V Rennes jsme získali akutní pocit, že jsme špatně oblečený, ba dokonce naprosto nemožně. Zvlášť chlapi v tom dost jedou, je to jeden model vedle druhýho, viděli jsme fakt bláznivý věci, připadalo nám skoro neúnosný, že máme obyčejný triko a sportovní boty. Moller Plesset na to serou, všichni nosej kožený bundy, ale publikum dneska, to byl oživlej módní časopis. Zajímalo by nás, kolik z nich se věnuje včelařství. V baru stálo všechno třikrát víc než ve Španělsku, barmanka byla sice hezká a hezky oblečená, ale okázale si nás nevšímala, když jsme něco chtěli… ale i tak bylo super bejt ve Francii.

Na pódiu byl namontovanej měřák decibelů, kterej po překročení určitý úrovně automaticky vypne elektřinu. To nás úplně nepovzbudilo, a ještě k tomu lidi z kapely Formica, který taky hráli, se tvářili, že ohledně návštěvy koncertu nejsou zrovna optimisti. Ta kapela byla vůbec velmi zvláštní: žádný zelenáči, připadali jsme si vedle nich jako klučíci. Byli hrozně zarputilí, tvářili se mimořádně nasraně na celej svět, ale přitom hodný a hlavně hráli fakt melodický písničky. Jeden vypadal jako Nanoru, druhej jako nasranej Michal z Fetch. Měli tam svý publikum, hráli dobrej set… a mě napadlo, jestli jsem se vyhlášením včerejška za největší bizar turné neunáhlil.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Bar se pomalu plnil, včetně celebrit. První přišel Tom Waits, OTK byli nadšený, že po tolika letech zvaní na koncert se konečně ukázal. Ale pravá megastar se dostavila pozdějc, a byl to sám Pierre Richard! Máme společnou fotku, hořčice mi z toho stoupla až do nosu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OTK měli velkej úspěch, hraví Francouzi si k nim rychle našli cestu a byl to moc dobrej koncert, kluci to nijak nešetřili a barman, kterej hlídal hluk, se postupně tvářil pořád truchlivějc. Když přišly na řadu flexatony a legrační zvuky z Korgu, měli OTK publikum omotaný kolem prstu. My jsme šli na věc trochu s obavama, přeci jen jsme v něčem trochu protipól a hrát potichu není úplně naše parketa. Ale překvapivě to fungovalo, hipsteři se kroutili a svíjeli a Francouzi na nás byli hodný. Sotva zazněla poslední nota a poslední aplaus tohohle turné, Záhoř se na mě podíval a bez sebemenší stopy emocí prohodil: „Za deset minut jedeme.“

Ano, je konec, je to pryč. Zbejvá dojet 1400 km do Prahy, jedeme na noc, únava je obrovská, energie jen malý zbytky. Ale shodli jsme se, že kdyby teď byl v Rennes day off, tak druhej tejden na turné není problém.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Moller-Plesset nezapřeli svůj hlavní koníček, a to je láska k pití. Přivezli jsme jim becherovku, oni to neznali, a když jsme si před odjezdem povídali a loučili se, rozhodli se tu lahev zlikvidovat. Náhle ožili, nalejvali si mini panáky přímo do víčka, vyprávěli jsme si heroický historky. Jako třeba když byli Molleři na turné, měli za předním sklem krabici s trávou, a když to viděli policajti v Německu, musel někdo z nich na kontrolu moči. Vybrali si Xaviera, kterej to auto řídil. „Bylo to v pohodě, já nikdy nehulim, a že jsem měl v sobě asi šest piv, to jsem jim neříkal.“ Rennes bylo tuhle sobotu fakt živý a hlučný město. Když jsme nakládali, přišli k autu dva zoufalci, jestli jsme omylem nenaložili jejich igelitku. „My tady tak jdeme, a položili jsme si tu igelitku k vašemu autu, protože jsme šli tady do baru. A pak už byla pryč – je to moc důležitý, máme v ní lahev džusu s vodkou.“ V Rennes se totiž večer nesmí chlastat na ulici, je tam univerzita a válelo se jim pak na zemi moc ožralých studentů.

Ježiši, začíná mě bolet hlava.

DSC_1204.jpg_1

Pátek, Andoain, Gastetxe de Andoain

 

Un cafecito con un ronito, kočičko.

Ráno bylo velmi krušný. Spali jsme odděleně, část u Asiera a zbytek u jeho kámoše. Asier moudře rozhodl, že nás vyzvedne až ve dvanáct, protože do Andoaínu to máme jen 90 kilometrů, a že se můžeme trochu projít po Vitorii. Tak jsme se nějak dali dohromady, sraz byl v jednom baru, kde Asier kdysi pracoval a kde prej dělaj dobrý pintxos, jak se tady říká všem těm tortillám a sendvičům a salátkům k snídani.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Vitoria je hezká: město na kopci, kde jezděj v těch ulicích, který vedou do kopce, eskalátory, a v těch, který jsou po vrstevnici, zase stojí jeden bar vedle druhýho. Lidi byli vážně hodně jiný: jiný tváře, jiná řeč, všude nějaký znamení, že nejsme ve Španělsku: vlajky, mapy Baskicka úpícího v sevření Bourbonů, výzvy k podpoře politickejch vězňů… hrozně zajímavý. Chlapi vypadali všichni trochu jako Belmondo po nějaký těžký pařbě, byla jedna hodina odpoledne a Baskové stáli u sudů před barama a klopili do sebe piva. Zjistili jsme, že pan Ganjalood je Bask. Mimořádně mezi místní zapadá, vypadá jak oni a je vidět, že se mu tady líbí.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Seděli jsme se v Asierově baru, Záhoř se včera naučil plynně baskicky, tak nám mohl tlumočit, co nám povídala úplně sťatá paní, trochu chebskýho střihu, která měla na klíně pejska a lila do sebe jedno pivo za druhým. Už máme před sebou jen dva koncerty a začíná se to na nás všech trochu podepisovat, jsme unavený, jetý, dochází oblečení, asi Lyssa přijede komplet v trikách OTK a naopak… a domů je to víc než 2000 kilometrů.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Sociální centrum pro mladý v Andoainu, alias Gastetxe, je starej hardcore klub s tradicí, vzniknul v 80. letech a konaly se tu velký koncerty, třeba Nomeansno tady hrajou dodnes na každým turné. Na nás je bohužel trochu předimenzovanej, kapacita asi 400 lidí, velký podium, velký PA, velký všechno. Z okna na nás zamával kudrnáč Joxi a jeho parta a my si všimli, že na lavici před klubem leží… podprda.  Tenhle detail předznamenal nejvíc bizar večer celýho turné. Stíhala nás katastrofa za katastrofou, ale postupně:

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Mělo se to zvučit (poprvé od Schwerte) a aparát v klubu byl fakt velkej. Domluvili jsme si s malým Baskem-zvukařem (klub nesl pár atributů Sedmičky, ale nebyl tam Kuře, jen tenhle Plivník), že to uděláme hodně rychle, on byl rád a začal si chystat kabely, což mu trvalo asi dvě a půl hodiny. Yoz mezitím zjistil, že z jednoho odposlechu něco píská, tak Baska suspendoval  z pozice zvukaře, aby ho pak vyznamenal tím, že ho jmenuje svým asistentem. Pátrání po zdroji pískotu Baskovi zabralo určitej čas, kterej využil Yoz k tomu, že mrdnul míč na basket přímo do baru, kde poskakoval mezi sklenicema, lahvemi a jiným sklem – nic se nerozbilo, což byl čistej zázrak jako z Lourd. Pak se ukázalo, že mám rozbitou basu (něco s elektrikou) a že strašně nepříjemně píská. Kluci zvukařský mi to spravili, ten náš to vymyslel a Bask přinesl šroubovák. Ondřejovi už trochu tekly nervy, tak nás obvinil, že jsme zase ožralí (což nebyla pravda, maximálně jsme mohli být ožralí ještě ze včerejška), my to popřeli a Vítek se v tu chvíli zřítil na pódiu do bubnů. Asi v devět večer – po čtyřech hodinách zvučení, tady se začíná hrát pozdě – jsme šli jíst, a Baskové se o nás musim říct postarali prvotřídně.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Seděli jsme u velkýho stolu v jídelně, připomínalo to poslední večeři Ježíše Krista. Kudrnáč a spol. nám navařili místní jídla a pili jsme k tomu cidru, která se musí nalejvat z vejšky, aby napěnila. Yoz se rozhodl, že bude mít pro Basky přednášku o třech kulturních evropskejch okruzích z hlediska alkoholových preferencí a jejich průsečíku, kterej leží v našem městě Praze. Stál u tabule, kreslil imaginární grafy a všichni ho napjatě poslouchali, a pak Kupón nalejval cidru z velký vejšky a všechno vylil na stůl.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Další katastrofa přišla, když Baskové vyzvali Kupóna a Záhoře k basketu – venku na Gastetxe byl koš. Někdo hned prásknul jejich minulost (zazněly i slova primera division), takže Kudrnáč si začal myslet, že Záhoř hrál NBA. Záhoře to jako vždycky sralo, a vrchol byl, když pak pozdějc kluci baskický přišli a přinesli mu na památku dres svýho klubu jako dárek. Záhoř si to prohlídnul… a řek jen, že ho nepotřebuje. Přišlo nám to jako dost faux pas, tak jsme si ho vzali stranou a nutili ho, ať si to triko vezme, jinak nás tady bez milosti podříznou. Ale Lukáš je ve svejch postojích pevnej a začal těm klukům vysvětlovat, že prostě nic nechce a jestli s tím maj problém, ať ho klidně třeba zabijou, ale že to triko prostě NE. Jestli jsme do teď museli působit jako legračně pomatená partička, od teď jsme byli prostě jen čuráci. Já jsem se jako bonus ještě zřítil do nějaký díry vedle pódia… kristepane.

V půl jedenáctý Joxi říkal, ať počkáme do jedenácti, že lidi ještě příjdou, tak jsme počkali… a jako obvykle se pár zájemců odněkud na poslední chvíli zase vynořilo. Klempa (měl tady sraz se sestrou, vybrala si teda fakt tu nejpodivnější štaci) řikal, že venku to zní jako velkej koncert, kde je pět set lidí, ale vevnitř se ukáže, že jich 470 nepřišlo. Lyssa byla trochu bez šťávy, OTK výborný, jen jsme strašně bojovali s baskičtinou, eskerrik asko, mila esker… ale nakonec všechno ok, desky prodaný, El Clásico vyprodaný, lavina piv ve dvoudecovejch lahvích, měli jsme doordeal a dostali jsme víc peněz, než jsme čekali… ty jo.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Záhoře nakonec jeho fanklub dostihnul, když si čistil zuby.  To první triko si vzal nakonec Kupón (modrý s baskickejma nápisama, v tom se bude honit voda), ale pro Záhoře našli jiný (větší) a šli za nim, aby si ho vzal a nechal se vyfotit na plakát na streetballovej turnaj, kterej v Gastetxe budou pořádat. Záhoř se zatvářil, jako kdyby ho fakt hrozně nasrali, kluk s foťákem se ho leknul a pro jistotu zacouval za sloup. Radši jsem zbaběle utek, navíc mě pronásledoval jinej Bask, kterej pořád opakoval, že hrajeme moc nahlas a že to není šetrný k bubeníkovi. Venku jsme pak jen čekali, jak tohle celý dopadne: nakonec teda kluci svou fotku maj, ale představa, že Andoaín bude olepenej plakátama se Záhořem v pyžamu, dresu a s kartáčkem na zuby, je prostě… fascinující.

Jinak je vidět kulturní změna: hispánská srdečnost trochu ustupuje baskický urputnosti, míň objímání, víc zarputilosti. Místní ze scény si dávaj normálně granáty, ale neodjištěný. Jsme totiž hrající etnologové na cestách.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Když jsme před tejdnem přijeli do Španělska, kluci se učili různý důležitý slova, a u jednoho jsme si řekli, že je fakt dobrý ho znát: fracaso, čili katastrofa neboli průser. Dneska jsme tomu byli fakt blízko, ale nevim, jak je to možný, zase to dopadlo dobře. Jinak tohle je první trochu hardcore noc, po tejdnu v hezkejch bytech a postelích spíme na zemi ve smrdutý lezecký místnosti, na stropě a na zdech jsou všude úchyty a karabiny, bojíme se, že na nás v noci někdo slaní. Zejtra zase do Francie, zase pořádný štreky před náma.

Každej den, každý město, každej klub

Hele, tahle tvoje hra na chytrýho nemá vítěze, a ty to moc dobře víš.

Super věc na tomhle turné je, že můžu každej večer poslouchat OTK. Pokud to neznáte, pořiďte si okamžitě nějaký jejich desky! Mám na tom tak trochu závislost – tyhle slova jsem si v duchu napsal někdy během minulý noche larga, tak omluvte určitou rozevlátost: MILUJU, když Vítek v druhý půlce Vltavy začne trestat ty bubny a jak celá kapela po očku sleduje, kam až to dneska může zajít. MILUJU, když Klempa při Lavině zaujme takovej nahrbenej postoj nad pianama, jakoby v transu hází hlavou a hraje při tom na ty svoje flexamrdy a šukatony. MILUJU, když se pan Ganjalood, pevně rozkročenej jako skála, ptá lidí, jestou jsou ready for rokenroll, aby pak ukázal, kdo je tu frontman. MILUJU, když Ondřejovi při koncertě svítěj potutelně oči, protože přemejšlí, jakou by zas moh udělat píčovinu. Neznám lepší lidi do dodávky, na cesty, na fóry, ke kafíčku s rumíčkem. Jedinej problém týhle kapely je ovšem dvojice Ježek-Klempíř v kombinaci, o tom žádná.

Čtvrtek, Vitoria-Gasteiz, Ibu Hots

 

Hele, tady nejste ve Španělsku.

Ranní Hotel Picore nás probudil etiopskou hudbou, Dani byl citlivej hostitel, ukázalo se, že si vedou v hotelu knihu hostů, která se už blíží tisícovce položek. Yoz se toho chopil a nakreslil super dodávku, jak se řítí po silnici a v cestě jí stojí býk (= tur, jako že jsme na turné). Zajeli jsme do Arrebata pro věci, stavili se ještě u Daniho doma pro nějaký desky a vyrazili zase na cestu. Rozhodli jsme se – poprvé na tomhle turné – se zastavit na oběd a Dani nám poradil, že to má bejt v městečku Popelník, kde je těžký se dobře nenajíst.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

V Popelníku jsme šli do baru, kde seděli úplně všichni: venku dědci s cigárama, uvnitř se mastily karty. Objednali jsme si šestkrát menu (Záhoř se rozhodl pojmout tenhle tejden jako experiment, jestli je potřeba na turné jíst – prozatímní výsledek zkoumání je, že ne). Bylo to moc dobrý jídlo, dva chody, kolem samí Baskové lesknoucí se tukem, hodně vína (jsme ve vinařský oblasti Rioja), rafinovaný dezerty a kafe (pijeme tady fakt spoustu kafe). Pan Ganjalood (teď mu s Kupónem říkáme Ganji, je to takový jemnější) si k tomu objednal mísu majonézy, najedli jsme se skvěle – a bylo jasný, že koncert je pro dnešek v prdeli.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Baskicko se jevilo velmi zajímavě, všude na nás vykukovaly nesrozumitelný nápisy, lidi vypadali dost jinak než v ostatních městech – a klub Ibu Hots jsme našli celkem rychle. Hezký místo, přivítal nás punkáč jménem Hugo, kterej ihned začal pouštět psychedelickou hudbu a dost tím určil rámec večera. Kromě Huga byl v Ibu ještě jeden trochu divnej člověk, kterej pomáhal připravit klub (dával pryč stoly a židle), pak si sednul ke vstupu (nebyla tam zatím ani noha) a začal strašně nadávat, sám pro sebe. Dost nás fascinoval, seděl tam a vztekle chrlil do prázdnýho světa svou obžalobu („Jsou to svině, všechno, a nejhorší je, že maj ty debilní akademický tituly, jsou to hovna, akademický HOVNA“). Pozdějc nás napadlo, že má možná handsfree, ale vůbec se to k němu nehodilo.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ještě jedna bizarní epizoda: příjezd k Ibu Hots vyžadoval vjet do poměrně ostrý zatáčky s naší velkou dodávkou, což nebylo úplně snadný. Jak známo, v těhle situacích jsou všichni chytrý, tak měl každej dobrou radu, jak to udělat. Jedinej, kdo neradil, byl Kupón (teď mu řikáme Cuponazo, tady maj větší kupóny než u nás) – protože se potřeboval převlíknout do teplýho (je tu už trochu kosa). Tak si vzadu vyndal z dodávky oblečení a převlíkal se. V tu chvíli Záhořovi, kterej byl za volantem, trochu jeblo (tady řikáme se volvió loco, ta španělština se na všechny lepí hrozně rychle) a náhle odjel. Chudák Kupón musel běžet za dodávkou s napůl nataženejma slipáčema… neuvěřitelná situace tohle.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Tentokrát to na velkou návštěvu nevypadalo, nakonec nemůžeme chtít všechno, oběd i skvělou show. OTK šli hrát jako první a byl to fajn koncert, přestože si to kluci nemysleli a byli dost nasraný, že to museli ze sebe dostat na sílu a že po tý žranici to fakt nebylo snadný. Ale každej, kdo tam byl, se tvářil spokojeně. Lyssa měla tentokrát nefér výhodu: hladovýho bubeníka, kterej tlačil při koncertě na pilu, co to šlo, protože večeře se servírovala až pak. Hugo uvařil výtečný těstoviny, spousta vína k tomu, ve vzduchu začal naprosto viditelně viset Damoklův meč ve tvaru chupitos (nebo správně, jak se píše tady, txupitos). Seznámili jsme se konečně i s Asierem, kterej to tady měl na starosti, vypadá úplně jako Trent Reznor.

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

První drinky dorazily hned po koncertě, byl to místní koktejl s poetickým jménem Mother Fucker (je to taková přísnější Bloody Mary, víc vodky, míň rajčatový šťávy, hodně chilli), jehož pití slouží bohulibýmu účelu: peníze jdou pro organizaci jménem madres fundadoras, takže je možný chlastat s dobrým pocitem. Pak padla mlha, Baskové a Baskyně a Ibu Hots se proměnili v něco jako Ajsrům s psychedelickou hudbou, panáky všeho druhu, kam se podíváš… Místní holky vycejtili šanci dát si skleničku s jinejma chlapama než s těma svejma, tak jsme byli všichni společenský, Asier si dával panáka za panákem a celou dobu tvrdil, že nás pak odveze k sobě domů, kde se bude spát. V jednu chvíli jsem měl ve všech čtyřech rukou různý pití, v levý pivo, v pravý víno, v tý horní txupito de rajče a v tý vzadu místní patxaran. Zbytek noci je zcela zahalenej zapoměnim, je mi líto, není tu nikdo, kdo by si pamatoval detaily.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Středa, Zaragoza, Arrebato

 

Jsem tyvole tak unavenej, že ani nejsem nadrženej.

Dům Miguelový matky-umělkyně byl fakt zvláštní: je to statek, kterej si předělali na keramickou dílnu, a je to fakt obří. Podivný zákoutí, všude stovky předmětů (obvykle keramickejch), sem tam něco posypaný okvětníma plátkama, altánek s bazénem, spousta skrytejch detailů… vypravili jsme se docela rychle a šli jsme s Miguelem na snídani do centra čtvrti/vesnice, která se jmenuje Altet. Ještě je vlastně důležitý, že ten dům, kde jsme spali, je hned vedle letiště – takže o budíček bylo postaráno spolehlivě.

Snídali jsme v takovým tom klasickým španělským baru, kde měli všude fotky místního rodáka, kterej to dotáhnul až do španělský reprezentace v chůzi, a pak taky podivnou fotku fotbalovýho rozhodčího, jak stojí trochu rozpačitě u čáry, spojenou s nabídkou práce: „Hledá se rozhodčí, kterej bude přesně takovej, jako tenhle buzík.“ Samosebou jsme to hned nabízeli Vítkovi. Snědli a vypili jsme, co se dalo, a vyrazili na cestu – zase to otáčíme směrem na sever. A taky opouštíme všechny ty Katalánce, Valencijce a míříme do vlastně jediný zastávky v opravdovým Španělsku, do aragonský Zaragozy. Pak totiž pojedeme do Baskicka, což je zase úplně jiná záležitost.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Cestou jsme zastavili – už v Aragonu – ve španělským motorestu, jestli se teda tohle slovo dá použít. Bylo to fakt zajímavý místo: krajina jako ze spaghetti westernu, takový to falešný Mexiko, nikde vůbec nic, jen bar s pár dědkama, a vedle něj stojí pásovej traktor. Okamžitě vypukla improvizovaná foto session, kapelní fotky na traktoru? Ruku na srdce, kdo z nás to má.

Do Arrebata jsme přijeli jako první, tak nás potěšilo, jak se umíme hecnout. Za chvíli přijelo auto a vyskočili z něj Picore, bylo super je zase vidět. Zaragoza byla rušná, probíhá tu svátek místní panenky Marie a španělskýho národního vědomí (jak by řekli kluci z Arrebata, una mierda nacionalista), tak je všude spousta lidí a chlastá se dlouho do noci. Tím pádem můžeme hrát do jedenácti a můžou hrát i místní hrdinové Picore – což je dobře. Dani je prostě Dani, Libi vypadá jako Turbojugend bez džísky, ostříhanej Cristian se culil jako měsíček a Pablo je nemluvnej jako vždycky.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Arrebato je úplně super klub: začal jako centrum politickýho aktivismu (trockisti), pak se to posunulo směrem k aktivismu a muzice a kluci z Picore tomu už delší dobu šéfujou. Před časem jim to policie zavřela a trvalo dva roky, než se to povedlo znovu zprovoznit. Prej všechny kapely to stálo hodně benefitů, protože museli platit nájem, i když bylo zavřeno. Je to malý, ale hezky uspořádaný, nejnápadnější je ta červená zeď venku, pódium je hned za ní. Jediný místo svýho druhu v Zaragoze: jako heslo na svoje akce používaj docela hezkou větu „umělců je zbytečně moc, co chybí, je osobnost“.

Picore začali svojí půlhodinkou a pořád to má velkou sílu: je to vlastně hrozně složitý a komplikovaný, kytara se pohybuje na samý hranici, ale jako celek to funguje velmi hypnoticky a repetitivně, do toho ještě ty Daniho pološeptaný a polorecitovaný deklamace. Arrebato se celkem slušně zaplnilo, pořád stejnej model: když se hraje, tak jdou všichni dovnitř poslouchat a bavit se, když ne, postávaj na ulici s pivem a povídaj si. Bylo jasný, že tohle bude hodně dobrej koncert, a taky byl. Druhý jsme hráli dneska my, Arrebato nás přijalo velmi vstřícně. Když pak přišel čas na moji denní dávku Over The Knee, nezbylo než konstatovat, že ty magoři to zase totálně zabili. Lidi nadšený, úplně, úplně hodně moc. Dokonce jsme prodali první plakát OTK na tomhle turné – ze zdi nějakýho pokojíčku v Zaragoze tak bude koukat Jarek Nohavic.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jedna věc je na španělskejch koncertech velezajímavá: neznáme důvod, ale v publiku všude převažujou holky a ženy. Nejsme na to zvyklí v tý jejich srdečný podobě, a tak když jsem si šel po koncertě převlíknout do backstage neuvěřitelně smrdutý a propocený triko, tak mě přede dveřma zatkly tři místní krásky (čekaly tam ve frontě na hajzl) a jen chtěly říct, že se jim to líbilo, k čemuž tady patří obejmutí a polibky. Nedbaly ani ukrutně mokrýho trika. Bugrr by měl radost, lidi se tady nebojej fyzickýho kontaktu. Ale není v tom nic vilnýho nebo chlípnýho (asi), prostě jen zvyk (hezkej zvyk). Pochopitelně se nám všem tohle tady dost líbí.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Po koncertě jsme se přesunuli do pověstnýho Hotelu Picore, neboli Libiho šest plus jedna v jedenáctým patře domu nedaleko centra Zaragozy. Tohle jméno pro označení místa, kde obvykle spěj kapely z Arrebata, vymyslela prosím před lety Deverova chyba. Jejich legendární schopnosti v oblasti večírků dodnes nejsou v Zaragoze zapomenutý, Libi se slzou v oku vzpomínal, jak mu Tomske a spol. vypili doma ÚPLNĚ VŠECHNO, včetně lahví v bezpečnostním způsobem uzamčeným baru. Zkoušeli jsme dokonce Tomskemu zavolat (sorry, Tomske!), ale naštěstí jsme se nedovolali. Libi se mě trochu s obavou ptal, jestli jsme taky takový jako Deverovka… podle pravdy jsem mu odpověděl, že jako Deverovka není nikdo na světě.

Úterý, Alicante, Bar Jendrix

 

V odborný literatuře se popisuje velmi raritní úkaz, tzv. „alkoholovej platfus“ – a ty vole, pan Ganjalood ho má.

V Benicarló jsme se ubytovali v dřevěným baráku Baltyho rodičů, kterej jejich rodina používá jako chatu. V okolí nic moc není, ale dům byl hezkej, kolem samý olivový háje a artyčokový pole. Šílený bylo – je začátek října – , že tady je prostě léto. Ne to babí, ale poctivý léto u moře, odpoledne asi dvacet osm stupňů ve stínu, teplý subtropický večery. Občas je to celý trochu surreálný. Ještě jsme nevyndali nikdo bundu nebo mikinu.

Ale zpátky k Paz: seznámili jsme se po koncertě v Café Lion, je to moc hezká, milá a šikovná holka, s kterou chodí Balty, a je to tatérka. Chápete to… tohle byla prostě ŠANCE. Dohodli jsme si („my“ v tomhle případě znamená Vítek a Yoz a já) všechno ještě večer. My s Vítkem jsme měli jen takovou rámcovou představu, kterou nám Paz sama ztvárnila, čili to bylo v pohodě, ale Ondřej byl trochu větší sousto. Co je ještě větší výzva než nazvučit kapelu zvukaře? Ano, správně, potetovat zvukaře…

Balty nás tři odvezl dopoledne k nim domů na tetovací seanci, zbytek party se chvíli válel na chatě a pak přijel za náma. Balty s Paz (a jejich psem Carlosem, což je úplně slepej mopsík, kterej měl v noci něco jako mrtvičku, tak mu nebylo právě nejlíp, trochu jsme se o něj báli) bydlej ve městě Vinaros hned u pláže, a tak se Klempa, šťastnej jako blecha, konečně posadil s notebookem do plážovýho baru a věnoval se svýmu kofeinismu. Kupón, Záhoř a pan Ganjalood se vrhli do vln a odplavali někam na Korsiku. Když bylo po všem, posbírali jsme po městě zbytek crew a vyrazili směr Alicante.

DSC_1142

Jeli jsme pořád na jih a všechno nasvědčovalo tomu, že se přesouváme do jinýho civilizačního okruhu, možná i na jinou planetu: minuli jsme město Benidorm, který vypadá jako klingonská Dubaj, fakt pozoruhodnej skyline, umělecky založený jedinci v autě jen dělali „ááááá“ a „éééé“, palmy vytlačily normální stromy, bylo vedro a vlhko… a my pak dorazili do baru Jendrix (čte se to Chendrix a znamená to Hendrix) o dvě hodiny pozdějc. Miguel a Mauricio byli dost nasraný, jsme teda fakt čúráci.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Alicante vypadalo moc dobře: jetý středomořský město a jeho část, kde jsme byli, si fakt nehrála na nic nóbl – tady si připadám jako doma. Bar Jendrix byl dost hnusnej: retro bar, kterej předstíral, že je rok 1994 (Záhoř se culil jak měsíček, znal všechno, co hráli), hajzly jsou v jeskyních a sedí tam Frank Zappa. Ale Miguel byl zlatej, nakonec nám odpustil, ukázalo se, že se vlastně známe – byl kdysi v Praze na turné Mirandy jako řidič. Akce byla rychlá, přijeli jsme v sedm a museli v osm začít hrát, tahle nám známá praxe tu zdá se funguje taky. OTK spustili nakonec v půl devátý, klub byl úplně prázdnej, ale při první věci se ty lidi zase odněkud vynořili, jak to tady dělaj? Nebylo jich tolik jako minulý dny, ale nakonec to bylo fajn, i když majitel baru sral bohy a pořád chtěl, aby se hrálo potichu a podobně. Lysse se naštěstí podařilo skončit na sekundu přesně v deset, tak se Miguelovi ulevilo, že nebude průser, všichni byli spokojený a nakonec teda bylo všechno v pořádku. Nebylo to tolik „emocionante“ jako Barcelona a Benicarló, ale každopádně super večer.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Po koncertě (dokonce jsme podepisovali desky, v Alicante přišlo totiž asi pět chlapů a jinak to byly samý holky) šli lidi chlastat do jinejch barů, což vzhledem k divnýmu barmanovi v Jendrixu nebylo divu. Osaměli jsme, a jelikož nejlepší je dělat totéž, co místní, vzali jsme Miguela a šli taky do jinýho baru dát si tzv. chupito. Miguel vybral podnik jménem El Brujo a měl šťastnou ruku, byl tam barman, kterej ví předem, co si hosti chtěj dát, a než se posadíš, máš de facto nalito. Něco jako Míra a Jarda ze Sedmičky. Takže orujo, anis, orujo, anis… založili jsme si pro jistotu speciální fond na chupitos.

Bydleli jsme v domě Miguelový matky, která je místní umělkyně-keramička, proslavená muralama na veřejných budovách v tomhle regionu. Dům byl dost neuvěřitelnej, ale o tom víc zejtra. Byl tu pochopitelně bazén, tak jsme si dali další chupito v altánku a pochopitelně část výpravy neodolala a smočila se. Někomu nezasvěcenýmu možná mohlo připadat, že ve vodě je pár nahejch chlapů, který hajlujou při měsíčku, ale šlo jen o to, aby se nenamočilo čerstvý tetování, a stejně to bylo levou.